Lidské papillomaviry

Lidské papillomaviry

 
Papillomaviry (PV) jsou malé viry s kapsidou o velikosti 55 nm, jejichž genom tvoří dvouřetězcová molekula DNA. Tyto viry mají schopnost vyvolat tvorbu nádorů a mechanismus, jakým vyvolávají přeměnu normální buňky v nádorovou, je dnes jedním z nejlépe probádaných. Možná i z toho důvodu, že papillomaviry spolu s viry hepatitidy B a C, virem Epsteina-Barrové a lidským T-lymfotropním virem-I a II jsou příčinou 15–20 % všech nádorových onemocnění u lidí.
 První papillomavirus (CRPV) byl popsán v r. 1933 u severoamerických králíků, u nichž vyvolával papillomatózu.Genitální bradavice byly známé lékařům již za Hippokrata (5–4) stol. př. Kr.) Tyto bradavice se v historii označovaly jako condyloma (= okrouhlé zduření) nebo tymián (název vycházel z podobnosti povrchu bradavic s listem divoce rostoucího tymiánu). Pojem condyloma, na rozdíl od ostatních, přetrval dodnes. Na konci 19. stol. k němu přibyl termín accuminatum a condyloma accuminatum je dnes běžně užívané označení pro genitální bradavice. Je s podivem, že ač se o existenci genitálních bradavic vědělo již v dávnověku, nikdy se o nich v lékařských kruzích jednoznačně nemluvilo jako o sexuálně přenosném onemocnění. Vlastní virová etiologie kožních bradavic byla potvrzena až v r. 1949, kdy byly pomocí elektronové mikroskopie zobrazeny virové částice (partikule) v extraktu z těchto bradavic v 50. letech 20. století americký lékař T. J. Barret ukázal, že se u žen vojáků vracejících se z korejské války objevují za zhruba 4–6 týdnů po návratu vulvární bradavice a zjistil, že u jejich partnerů se recentně vyskytly bradavice na penisu. Průkaz virových partikulí v genitálních bradavicích byl ale poprvé proveden pomocí elektronové mikroskopie až v r. 1969. Trvalo několik dalších let, než teorie genitálních bradavic, jako sexuálně přenosného onemocnění, začala být přijímána širokou lékařskou veřejností. Ovšem metody molekulární biologie, které umožňují analyzovat genom, zcela vyvrátily jednotnou virovou etiologii bradavic na různých částech těla.
V současnosti jsou genitální bradavice v celosvětovém měřítku nejčastějším virovým sexuálně přenosným onemocněním (STD – sexually transmitted diseases) a jsou uváděné na seznamu STD mnoha zemí. PV infikují především vyšší obratlovce včetně člověka.
Dosud byly izolovány z lézí primátů, kopytníků, šelem, mořských savců, hlodavců, ale i z vačnatců a ptáků. Papillomaviry byly pozorovány i u plazů, obojživelníků a ryb, ale dosud z nich nebyly PV izolovány. Množství typů PV u jednotlivých živočišných druhů, které dnes známe, odráží úsilí, s jakým je ten který druh studován U papillomaviru hovězího dobytka (BPV), který může vyvolávat epidemie, známe šest typů (BPV 1–6). U ostatních druhů zvířat však byly dosud izolovány maximálně dva typy PV. Papillomatózní projevy však mohou vyvolat i jiná infekční agens (herpesviry, poxviry, spirochety) nebo chemické látky. PV jsou druhově specifické a přenos mezi druhy nebyl dosud zaznamenán. Kromě toho se vyznačují i striktní tkáňovou specifitou – infikují pouze epiteliální buňky kožních a slizničních povrchů.Papillomaviry dělíme podle jejich orogenního potenciálu na nízko (LR) a vysoko (HR) rizikové typy. U lidí vyvolávají tvorbu papillomů a zhoubných nádorů – karcinomů. U zvířat jsou nejčastějším projevem infekce PV kožní papillomy, ale byl zaznamenán i výskyt karcinomu v genitální oblasti. Životní cyklus papillomavirů je spojen s postupným dozráváním epiteliálních buněk. Jeho jednotlivé kroky jsou závislé na přítomnosti určitých buněčných složek (faktorů) regulujících přepis genů. PV infikují výlučně buňky bazální vrstvy epitelu, i když se váží i na jiné buňky. Předpokládá se, že se virus k buňkám bazálního epitelu dostane skrze mikroskopická poranění nebo přímým kontaktem, k jakému dochází nejčastěji v místě tzv. transformační zóny (místo, kde se stýkají dva druhy epitelu – dlaždicový a cylindrický). Dosud nebyl jednoznačně identifikován buněčný receptor pro PV,i když se uvažuje o membránovém proteinu syndekanu – jeden ze skupiny heparan sulfátových proteoglykanů, které jsou i buněčnými receptory jiných virů. V bazální vrstvě epitelu dochází k částečné expresi virového genomu, virové partikule se tvoří až ve vrchních vrstvách epiteliálních buněk, které již ukončily svůj vývoj. Typickým projevem infekce PV je buňka se zvětšeným jádrem obklopeným světlou zónou, která se nazývá koilocyt. Kompletní virový cyklus provází zánik buňky. Nápadná podobnost genitálních a kožních bradavic u lidí byla po dlouhou dobu příčinou tzv. jednotné teorie, která říkala, že všechny bradavice jsou vyvolány infekcí stejným agens.
V r. 1979 vyšel článek o obrovské četnosti typů lidských papillomavirů (HPV). V té době jich bylo známo pět a pravděpodobně nikdo neočekával, že za deset let jich bude izolováno více než 60. Dnes je plně charakterizováno 86 typů HPV a potenciálně nových je více než 130. PV se označují podle druhu hostitele, ze kterého byly izolovány, a pořadovým číslem.
Jak mění papillomaviry zdravou buňku v nádorovou?
Při vegetativní infekci se genomy PV do genomu buněk nezačleňují. Včlenění PV DNA do genomu buňky se zdá být nezbytným krokem v přeměně zdravé buňky na buňku nádorovou. Tento proces, označovaný jako integrace, je nutný k vyvolání maligní transformace buněk i při infekci jinými viry, i když mechanismus je jiný, a je např. součástí normálního replikačního cyklu, některých virů. Při začlenění PV do hostitelského genomu může dojít k přerušení sekvence genu E2 – jeho produkt tak v buňkách chybí a neplní svou funkci inhibitoru přepisu genů E6 a E7.Nahromadění produktů genů E6 a E7 má za následek inaktivaci produktů buněčných genů důležitých pro normální dělení buněk a správné fungování kontrolních buněčných mechanismů. Buňky se tedy začnou nekontrolované dělit a ztratí schopnost opravovat chyby vznikající při kopírování vlastního genomu či vzniklé po vnějších zásazích. Tyto chyby – mutace – se hromadí, až dojde k selekci buňky, která se zcela vymkne kontrole a vznikne z ní maligní klon.
Lidské PV vyvolávají nejen úporná, ale též velmi zákeřná onemocnění HPV vyvolávají nezhoubné nádory, z nichž nejčastější jsou bradavice na rukou a nohou (verruca plana, verucca plantaris a verucca vulgaris) a condylomata accuminata, která se nejčastěji nalézají na vulvě, vagině, hrdle děložním, na penisu, v anální oblasti, ale též v hrtanu – nejčastěji na hrtanové příklopce a na hlasivkách, kde jsou příčinou úporného onemocnění, tzv. rekurentní laryngeální papillomatózy.
 Pro odhalení vztahu PV ke zhoubnému bujení bylo významných několik objevů.
Jedním z nich bylo pozorování skupiny P. Rouse, která zjistila vznik nádorů z papilomů u králíků infikovaných králičím PV (CRPV) při současné konzumaci potravy obsahující chemické kancerogeny (dehet, metylcholantren). U lidí byla zjištěna etiologická role PV u kožního onemocnění epidermodysplasia verruciformis, jehož léze asi u 30 % jedinců přecházejí v karcinom kůže. Objevem, který však především zahájil obrovský nárůst výzkumu PV byla v r. 1983 izolace PV z karcinomu hrdla děložního. Rozsáhlý výzkum PV za posledních dvacet let ukázal, že tyto viry hrají etiologickou roli i u dalších maligních onemocnění, jako je karcinom vulvy a vaginy, penisu, a u některých nádorů v oblasti hlavy a krku. Genitální typy HPV se přenášejí především při sexuálním styku, kožní typy HPV cestou nesexuální, z kontaminovaných povrchů a předmětů. U dětí dochází také k přenosu z matky během porodu, či při ošetřování novorozence.Séroepidemiologické studie ukazují, že více než 50 % sexuálně aktivní populace je během svého života infikováno HPV. Měřeno detekcí DNA až 30 % mladých žen ve věku do 35 let je infikováno HPV, ve věkové skupině nad 35 let počet HPV pozitivních žen klesá k 3 %. U mužů se udává stejná četnost výskytu jako u žen.
Většina PV infekcí je bezpříznaková, pouze asi u 1–2 % jedinců ji doprovázejí klinické projevy. Souvisí to s tím, že imunologicky zdravá populace je schopná virus ze svého organismu odstranit. Účinnost vyloučení HPV infekce z organismu souvisí i s věkem daného jedince. U mladších žen bylo zjištěno, že k přechodné infekci dochází v 80 %. S přibývajícím věkem roste však i pravděpodobnost, že se virus v organismu udrží a dlouhodobé přežívání viru – zvláště těch vysoce rizikových typů – velmi zvyšuje šanci na vznik onemocnění. Dnes již víme, že některé varianty viru zvyšují riziko vývoje onemocnění do závažnějších forem, a to i v souvislosti s genetickými hostitelskými faktory. Tato problematika však vyžaduje ještě další výzkum. Je zřejmé, že přítomnost vysoce rizikových typů papillomavirů je sice pro trvání či zhoršení onemocnění nezbytná, ale že musí existovat i další rizikové faktory, které vznik onemocnění podpoří. Jedním z nich je kouření. Dalším střídání sexuálních partnerů, což logicky přináší zvýšenou možnost infekce rizikovým typem papillomaviru. V neposlední řadě je to porucha imunity, a to především její buněčné složky.
R.Tachezy, Zdroj: www.cas.cz/ziva
Komentář MUDr. J. Jonáše
Zopakujme si, že papilomaviry patří do čeledi papovaviridae a jsou to parazitující viry, které přežívají v buňce, často skrytě, po desítky let. Když se zaktivizují, bývají příčinou různých zdravotních potíží. Papilomaviry existují výhradně v povrchových epiteliálních buňkách kůže a sliznice. Můžeme od nich očekávat vznik bradavic různých typů – verruca ulgaris verruca plantaris aj. – či v gynekologickém ústrojí condiloma acuminatum a především adenokarcinomu děložního čípku. Různé typy papilomaviru se nachází u 90 % případů tohoto karcinomu, a tak byla v současné době byla dána do prodeje očkovací vakcína bránící vzniku zmíněného onemocnění. Vlastní typ papilomaviru, který je označován jako původce rakoviny děložního čípku, se vyskytuje asi u 70 % těchto nádorů. Jestliže se naplní naděje tvůrců vakcíny a předejde se u určitého procenta žen vzniku karcinomu, je to jistě velmi podstatná a velmi zajímavá záležitost. V této souvislosti je však třeba zmínit určité nedostatky.
Papilomaviry stojí u vzniku pouze 75 % nádorů děložního čípku – ve zbývajících případech vznikají karcinomy ze zcela jiných příčin, např. působením jiných virů apod. Ochrana se tedy může pohybovat okolo 70–80 % případů, přičemž roční výskyt tohoto typu rakoviny je kolem 300–400 případů.
Protože inkubace tohoto viru je 10–20 let, lze spolehlivě očkovat jen ty dívky, které dosud nevedou aktivní sexuální život, nejlépe ty, které ještě neměly pohlavní styk. Hovoří se zejména o dívkách ve věku 10–14 let. Jestliže se totiž virus začal v buňkách již rozmnožovat, je očkování v podstatě neúčinné. Přesto podle tvůrců může vakcína úspěšně stimulovat organismus v boji s tímto virem i v případě již aktivní rakoviny, respektive přednádorového stavu (tzv. prekarcinóza).
Očkování ovšem nepůsobí na vznik bradavic ani condilomat. Kvůli dlouhé inkubaci papilomaviru se o výsledcích tohoto očkování můžeme dozvědět přibližně za dvacet let. Zatím není jasné, jaký výsledek pro snížení výskytu tohoto karcinomu bude očkování mít. Pro svoji prioritu v oblasti rakovin má však velkou podporu sdělovacích prostředků, a často se tak slibuje nemožné. Důležité je zdůraznit zejména preventivní cytologické vyšetření, které by se mělo provádět pravidelně a jímž je rakovina děložního čípku poměrně dobře zachytitelná.
Detoxikace se s problémem papilomavirů vypořádává úspěšně, a mohu říci, že pokud jsme se systematicky věnovali problematice bradavic, condilomat nebo patologické cytologii děložního čípku, byli jsme prakticky vždy úspěšní. Při detoxikaci proti papilomaviru jde vždy především o normalizaci imunity, kterou provádíme preparáty IMUN,CRANIUM a INFODREN K1. Mnohokrát jsem již opakoval, že i další detoxikační postupy patří z velké části mezi kroky zlepšující funkci imunitního systému. Je vhodné užít např. preparáty ANTIMETAL a IONYX– odstranění kovů a radioaktivních látek z CNS.
Dále je nutné se zbavit psychických toxinů pomocí preparátů NO DEGEN,STRESON a EB. Podporují dobrou fci imunitního systému. Pro gynekologickou oblast je důležité odstranit především ložiska, protože ničí lokální imunitu orgánu – zde pomůže preparát GYNODREN. U kůže hraje zásadní roli preparát CUTIDREN. Mikroorganismy a to především plísně vyskytující se často jak v pochvě, tak na kůži, je třeba odstraňovat preparátem YEAST.Důležité je také zbavit se toxinů stimulujících růst plísní, jako  ATB či MYKOTOX.V závěru detoxikační kůry podáváme preparát ANTIVEX, který obsahuje informaci papilomavirů,a to jak typů způsobujících růst bradavic, tak i typu žijícího v epitelu děložního čípku. U bradavic snadno poznáme výsledek, protože zmizí a další se netvoří. U gynekologického problému se spoléháme na vyšetření gynekologa a podle mých zkušeností se lze vrátit k naprosto fyziologickému nálezu až ze stadia 2–3.
Otázkou zůstává, zda vymýcení papilomavirů očkováním skutečně ovlivní výskyt rakovin. Je přece známo, že k vyvolání rakoviny nikdy nestačí, jedna jediná příčina, nýbrž je třeba působení několika souběžných faktorů, aby byl nastartován celý řetězec vedoucí ke vzniku zhoubného nádoru. Není ani jasné, jestli se snížením výskytu karcinomu děložního čípku ovlivní celkový počet případů rakoviny, neboť organismus vytváří nádorová bujení stále v přibližně stejném poměru vůči ostatním nemocem a zdá se, jako by bylo jedno, které orgány si vybere.
Je tomu tak pravděpodobně proto, že důležitým startérem vzniku nádoru je přítomnost radioaktivních látek, a přibližně stále stejné procento lidí má tendence tyto látky v sobě kumulovat.
MUDr. Josef Jonáš
Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.